Jestli někde existuje nějaká vyšší moc, která rozhoduje o tom, jak tomu kterému festivalu „nadělí“, pak letos již tradičnímu plzeňskému Metalfestu skutečně navýsost přála. Jistě, vždyť po dlouhodobých pochybnostech o tom, zda se festival bude kvůli nejasnostem ohledně financování jeho rekonstrukce z evropských peněz vůbec konat v typickém prostředí lochotínského amfiteátru (bez nějž by jistě ztratil na atraktivnosti), a po „mokrých“ zkušenostech z let minulých vyšlo skutečně téměř všechno, co si jen mohl návštěvník již šestého ročníku plzeňského metalového dostaveníčka přát. Amfiteátr, počasí, přehled vystupujících kapely, všechno to do sebe zapadalo jako mechanismus značkových švýcarských hodinek.

A to samozřejmě nesmím zapomenout na zvuk, neboť za celý třídenní maratón není možné pánům za zvukařským pultem vystavit jiné, než výborné vysvědčení. Lhostejno, které kapele jsme právě naslouchali, zvuk byl stále perfektní, čistý, přehledný a hlasitý tak akorát. Pokud zalovím v paměti, asi si ani nevzpomenu na festival, kde bych měl ze zvuku podobně pozitivní dojmy.

Páteční křest

Křest ohnivým počasím i zcela prvními návštěvníky zažíval zrekonstruovaný areál už od pravého pátečního poledne. Na první pohled se toho v něm oproti jeho loňské „staré“ vizáži nezměnilo, na ten druhý už ovšem ano. Opravená schodiště, nové chodníky, více zelených ploch, ještě ohraničených páskou, nejspíš aby se v nich rozrostla tráva, a především kompletně zrekonstruované a vyměněné lavičky v dolní polovině amfiteátru, kde se teď dalo posadit kamkoliv, aniž by člověk riskoval úraz, to všechno lochotínský areál změnilo od základu a nutno říct, že mu to opravdu prospělo.

Na místo dorážím až s úderem setu GRAVE DIGGER, a přestože mne mrzí má absence zejména u předešlých BATTLE BEAST, nemám pocit, že bych něco zásadního promeškal. A samozřejmě, hrobníci, to je (téměř) vždy sázka na jistotu, tak proč nezačít právě s nimi. Mé téměř dva roky staré rozčarování z představení v Lokti již bylo pozapomenuto a Chris Boltendahl a spol. naštěstí nedělali nic proto, aby mi jej znovu připomněli. Takže se hrálo jaksepatří zemitě, náležitě reprezentativně, a přestože se do repertoáru vplížily i tři skladby z poměrně nudného loňského alba „Return Of The Reaper“, byl celý set jako z heavymetalové škatulky.

Potěšení přišlo i s následujícími OVERKILL, kteří od vydání „Ironbound“ zrají jako víno, a každý jejich koncert je opravdovým thrashmetalistovým svátkem, a stejně tak jen ty nejlepší výkony předvedli i MOONSPELL. U nich to ovšem bylo dáno spíše aktuální formou, kterou jen podtrhli výborným letošním albem „Extinct“, z nějž se hrálo opravdu přebohatě. A co víc, Miguel Gaspar měl bicí soupravu krásně vyzdobenou obrovitánskou rohatou lebkou, od níž prostě nešlo odtrhnout zrak.

To už se pomalu setmělo a měl přijít první z největších festivalových taháků, švédští ARCH ENEMY v sestavě nejen s Alissou White-Gluz, ale i s kytarovým mágem Jeffem Loomisem (ex – NEVERMORE). Očekávání tedy byla nadmíru veliká, obzvláště když, tak jako v předcházejícím případě, mělo přijít ke slovu i povedené aktuální album, tedy „War Eternal“. Koncert samotný nabídl obrovskou porci skvělého metalu v neuvěřitelně barevných světelných kulisách (hlavu zpěvaččinu nevyjímaje), ovšem gradoval kupodivu nikoliv v osobě té, k níž byly obráceny zraky všech přítomných, ale v nádherné kytarové spolupráci Michaela Amotta a právě Jeffa Loomise, kteří působili doslova jako dva letití spoluhráči z hokejové reprezentace. Sice často sólovali, ale zato se stoprocentní produktivitou, a stejně tak byli schopni i dokonalé kombinační souhry, takže když jejich kytary unisono dávaly jediný motiv, bylo to opravdu úchvatné. Alissa naproti tomu působila jako jakýsi umělý doplněk, který si sice poctivě odvede své povinnosti, ale jakmile má přijít také na emoce, už není schopen ze sebe vymačkat víc. Když se na Lochotíně před čtyřmi lety s typickým praporem kapely proháněla Angela Gossow, bylo to o opravdu pořádný kus spontánnější a přirozenější.

Setlist: Khaos Overture/ Yesterday Is Dead and Gone , Burning Angel, War Eternal , Ravenous, Stolen Life , My Apocalypse, You Will Know My Name, Bloodstained Cross, Under Black Flags We March, As the Pages Burn, Dead Eyes See No Future, Avalanche, No More Regrets, No Gods, No Masters, We Will Rise, Tempore Nihil Sanat (Prelude in F minor), Never Forgive, Never Forget, Snow Bound, Nemesis, Fields of Desolation

Horečka sobotní noci

Tropické teploty, které nad areálem panovaly i v sobotu, nebyly sice úplně nejvhodnější k postávání před pódiem, ale jak už jsem psal, pořád se daly snášet lépe, než 8 °C a vytrvalý déšť. Pitný režim se nicméně statečně dodržoval, ve velkém se nanášely opalovací krémy, kdo už nemohl, nechal se řádně zkropit neustále připravenou hasičskou hlídkou s milosrdnou hadicí, a tak byl amfiteátr neustále opticky plný, hemžící se metalisty vesměs v černém jako mraveniště mravenci.

Tentokráte se účastním od setu německých imitátorů MANOWAR MAJESTY, u kterých je od samotného počátku nad slunce jasné, o co jde. A buď s tím nemáte problém, nebo si prostě a jednoduše tuhle kapelu musíte nechat ujít. Já jsem setrval a musím říct, že třebaže jsem Němcům nikdy upřímně nefandil, v Plzni za sebou zanechali celkem dobrý dojem.

Další v pořadí, švédští odpadlíci CIVIL WAR, to už ovšem bylo docela jiné kafe. Vyšňořeni ve slušivých armádních kabátech vzor válka severu proti jihu, které v tom horku musely nejspíš znamenat jisté sebezapření, odstartovali svůj set skladbou „War Of The World“ z dočista čerstvé novinky „Gods And Generals“ a jali se ukázkově předvádět, že většina kapely nebyla součástí SABATONu náhodou. Elegantní set, namixovaný ze skladeb z debutu „The Killer Angels“ a již zmíněné novinky, ozdobil perfektní výkon Nilse Patrika Johanssona za mikrofonem, a horký kandidát na nejlepší výkon víkendu byl na světě.

Thrashovou pivní jistotu TANKARD jistě netřeba představovat, neboť za ní mluví činy. A mluvily i v Plzni, kde jsme viděli jejich klasický, veselý výkon, Gerreho povislý pupek i tanec se slečnou z publika. Jen škoda, že z aktuální alba „R.I.B.“ nezaznělo víc, než jen titulní skladba. Podobně příjemná byla i hodinka s HEIDEVOLK, a to zejména proto, že tihle Holanďané svůj skočný folk metal doplňují jen těžko napodobitelnou dvojicí zpěváků Marka Bocktinga a Larse Vogela, kteří se svojí mateřštinou dodávají už tak zvučné hudbě ještě zajímavější odstín. A skladba „Herboren in vlammen“ z toho ze všeho vynikla úplně nejvíc.

Poté už přichází mírná únava, a tak EQUILIBRIUM sleduji na procházce areálem jen po očku a ještě jen tak na půl posluchačského plynu. Odpočinek se ostatně vyplácí, protože následující dvouzápřah si bude opravdu vyžadovat své. Jako první z něj nastupují TESTAMENT, kteří se mohou pochlubit asi nejhezčí a nejpůsobivější scénou na pódiu, jíž dominují klasické testamentovské lebky a zadní plachta s motivem jakéhosi ďábelské Kolosea. Kapelu vidím po dlouhé době znovu v sestavě se Stevem DiGiorgiem za třístrunnou basou a protentokráte na jejím výkonu, postaveném na již zažitém playlistu, neshledávám nic odbytého (jako předloni na Brutal Assaultu), ba spíše naopak. Každá kudrlinka v tomhle mocném thrashovém stroji vynikla silou uragánu, každý riff byl odehrán téměř s mateřským citem, každý štěk Chucka Billyho byl jako kdyby vám tenhle obr jednu natáhl svojí obrovitou pravicí. Zkrátka krása každým coulem, podtržená neúnavným vyhráváním zpěvákovým na pomyslnou kytaru, v níž se pravidelně měnil jeho důmyslný držák mikrofonu.

V tu chvíli to vypadalo, že to EDGUY budou mít zatraceně těžké, aby na podobný výkon navázali či ho ještě překonali, jak se však ukázalo vzápětí, Tobias Sammet a spol. jsou na tohle spolehlivě stavění. Přes drobné potíže s odposlechovým zařízením zpěvákovým se do věci hned od začátku opřeli se zaujetím zanícených koncertních umělců a výsledek se brzy dostavil – nejpozději po vtípku v podobě česky odzpívané „Včelky Máji“ jim ležel u nohou celý areál. Tobias byl coby průvodce celým večerem ve velmi pohodové náladě, nezapomněl zmínit, že ten den kapela slaví třiadvacáté výročí od prvního koncertu EDGUY vůbec, a co bylo nejdůležitější, pěvecky byl rovněž ve formě. Pestrým setlistem, který navštívil leckterá z alb kapely (k mé potěše nezapomněl ani na „Vain Glory Opera“ a „Theater Of Salvation“) a představil také v nadživotní velikosti nafouknutého vesmírného policistu z obalu poslední desky „Space Police: Defenders Of The Crown“, jsme proto prosvištěli jako nůž máslem a než jsme se nadáli, byl konec, který neodvrátilo ani jedno jediné bubenické sólo, které jsem za celý víkend zaslechl, totiž to v podání Felixe Bohnkeho. Věru, skoro jako kdyby v tomhle bodě vyslyšeli pořadatelé mé nářky z loňského reportu.

Setlist: Love Tyger, Sacrifice, Ministry of Saints, Včelka Mája, Rock of Cashel, Superheroes, Defenders of the Crown, Vain Glory Opera, Drum Solo, Fucking with Fire (Hair Force One), Space Police, Save Me, Babylon, Tears of a Mandrake, Lavatory Love Machine, King of Fools

Nedělní škola heavy metalu

Poslední den týdne i festivalu nabídl krom zřejmě nejvítanějšího počasí při podobných příležitostech, totiž oblačna bez deště s teplotami nad 20 °C, také největší porci klasického heavy metalu a s ní i prakticky jediného zástupce death metalu světové třídy. Zahájil jsem jej s již tradičním zpožděním, ovšem kanadští SKULL FIST, které jsem při tom přistihl na pódiu, mi velmi důrazně připomněli, že jsem se rozhodně žádného faux pas proti vkusu nedopustil. Jestli totiž na heavy metalu nového tisíciletí něco nemám rád, tak jsou to právě podobné nové skupiny, třící již dávno vyšumělou kovovou bídu s nouzí, jež spolehlivě rozpoznáte už jen podle vysloveně tragického loga (podobně bych tipoval i ten den předcházející EVIL INVADERS, ale ty jsem neslyšel, takže bych jim nerad sahal do svědomí).

To už ale na pódium dorazily pomyslné dlouhé vikingské lodě, s nimi i již zmiňovaní ojedinělí festivaloví smrťáci UNLEASHED a tak nebyl čas na nějaké další myšlenkové pochody. Johnny Hedlund za mikrofonem burácel jako pravá severská vichřice a jeho parta za ním v ničem rozhodně nezaostávala, takže co stálo v cestě (kromě pravého Vikinga v první řadě samozřejmě), bylo nemilosrdně smeteno. Příště bych nicméně ocenil i občerstvení seznamu hraných skladeb, kde bych si dokázal představit i jiné povedené věci z rozsáhlého repertoáru skupiny.

Pak už ovšem nadešel čas pro opravdový svátek, respektive určitě pro autora těchto řádek, který v tom ale zjevně nebyl sám. Dvaadvacet let poté, co se po albu „The Missing Link“ rozešla, se znovu koncertně představila naprosto nejklasičtější sestava tehdejších RAGE, dnes z nejrůznějších důvodů pojmenovaná REFUGE (zjevně podle stejnojmenného EP z roku 1993, jehož název se dá rovněž nejlépe připodobnit tehdejšímu logu kapely) a živě produkující to nejlepší z pěti alb skupiny mezi léty 1988 – 1993. Krom nestárnoucího Peavyho se v ní samozřejmě představili Manni Schmidt a Chris Efthimiadis, kteří spolu předvedli nádherné speedmetalové tornádo, v němž klasika stíhala klasiku a dala tak skutečně majestátně vzpomenout na již předlouho živě neslyšené kusy typu „Death In The Afternoon“, „Enough Is Enough“ či „Shame On You“, jimiž kdysi RAGE ohromili celý širý metalový svět. A když po hodině hraní přišel konec, člověk se s tím jen těžko smiřoval, protože zbývala ještě celá spousta skladeb, které se při podobné příležitosti daly zahrát, a možná i tak trochu nostalgicky litoval toho, že tihle tři spolu nevydrželi déle, neboť jejich spolupráce byla zkrátka úžasně plodná.

Přeladit se hned vzápětí na AMARANTHE byla věc poměrně složitá, obzvláště když jim nijak zvlášť nefandíte ani na studiových nahrávkách. Na druhou stranu musím nicméně uznat, že jejich set měl spád, sem tam dokonce velmi strhující („Massive Addictive“) a rovněž třešnička na dortu v podobě zběsile pařící dívčiny s růžovou nafukovací kytarou, která na pódiu kapele zkušeně vypomohla při „Call Out My Name“, byla vskutku ojedinělým okamžikem (i když onu slečnu nešlo přehlédnout už od pátku, stojící osamoceně se svým nástrojem na lavičce uprostřed pravé části publika, a pařící, pařící a pařící…). Na můj vkus tedy trochu umělé, ale samozřejmě, mohlo to být daleko horší.

ELUVEITIE, to byl naopak výbuch folk/deathmetalové přirozenosti, stejně uvěřitelný, jako když se Chrigel Glanzmann téměř po každé skladbě vyznával z díků publiku za jeho opravdu vřelé přijetí. Zaznělo to nejlepší z poslední dobou poněkud stereotypnější produkce kapely, což ovšem dohromady znamenalo výborný koncert, kterému vévodila místy až elektrizující atmosféra a dokonalá interakce mezi pódiem a publikem.

Zlatý hřeb večera se na místě činu objevil po čtyřech létech a musím říct, že to na něm vůbec nebylo poznat, a že naopak snad ACCEPT vypadali ještě více hladově po muzice, než posledně – a že už tehdy to byl nářez jaksepatří. Jestli tomu byli na vině oba novicové (kteří mimochodem do kapely skvěle zapadli), tedy Uwe Lulis a Christopher Williams, nebo prostě jen radost z hraní samotná, těžko říct, ale výkon zkrátka Hoffmann a jeho hoši odvedli strhující. Až na staré známé stálice se do značné míry změnil setlist, v němž stejně důležitou roli hrály jak novější skladby, tak i ty starší, a určitě potěšilo i zařazení jednoznačně toho nejlepšího z aktuálního, jinak nijak zásadního alba „Blind Rage“. ACCEPT zkrátka do starého železa ještě dlouho patřit nebudou a spolu s nimi a jejich superlativů hodným výkonem dostal Metalfest nadmíru sympatickou tečku.

Setlist: Stampede, Stalingrad, London Leatherboys, Restless and Wild, Dying Breed, Final Journey, Shadow Soldiers, Losers and Winners, Midnight Mover, No Shelter, Princess of the Dawn, Dark Side of My Heart, Pandemic, Fast as a Shark, Metal Heart, Teutonic Terror, Balls to the Wall

Svou první pětiletku tedy největší západočeský metalový festival ukončil vesměs na pozitivní vlně. Proklamovaných 7.500 návštěvníků znamená největší návštěvnost v jeho historii, rekonstruovaný lochotínský areál je zase dobrým vkladem do budoucnosti, takže skutečně momentálně asi není, co by bránilo jeho pořadatelům vidět budoucnost jen v růžových barvách. Nebylo by dobré ovšem usnout na vavřínech, neboť stále je co vylepšovat, a ještě více ekologickým přístupem kupříkladu (kdy na jiných festivalech se odpad dále třídí a ne jen vrší na hromadu do kontejneru, bez ohledu na vyhozené mraky plastu) by to všechno mohlo začít. Tak držím palce.